Výraz nindža lze volně z japonštiny přeložit jako „ten, který se dovede skrývat“ nebo také „ten, který se umí stát neviditelný“. Zajímavé je, že tento termín se skutečně objevuje až v moderní době. Předtím se lidem, kteří prováděli akce v utajení, říkalo například šinobi no mono (špion), což se dá přeložit „lidé se skrytými dovednostmi“.
Samotné nindžucu (umění stát se neviditelným) je staré japonské válečné umění, které bylo vyvinuto hlavně pro účely špionáže, sabotáže a jiných skrytých činností. Většinou se jednalo o utajované jednání, sbírání informací, maskování, průzkum, podvratnou či diverzní činnost, doručování tajných zpráv, ale také i provádění úkladných vražd.
V Japonsku se umění vyzvědačství objevilo až přibližně v 6. století našeho letopočtu, kdy princ Shotoku použil tajné agenty při posouzení jednoho soukromého sporu. Právě za jeho vlády vzniklo a začalo se používat jméno nindžucu a nebo také šinobi no džucu. Dalším mezníkem ve vývoji nindžucu byla historická souvislost s horskými mystiky Jamabuši.
Tito zvláštní mniši byli stoupenci budhistické sekty a ovládali umění shugendo. Tato tzv. cesta rituálů byla zaměřena na zvládnutí metafyzických schopností. Samotní nindžové se učili ovládat své smysly, kontrolovat pocity či vyvolávat soustředění na určité nervové body. Zajímali se také o hypnózu.
Skutečný „rozkvět“ nindžucu začíná v období Kamakura (1192-1333), kdy postupně vzniklo cca 50 škol nindžucu. Mezi nejznámější školy nindžucu v té době patřily školy v provinciích Iga a Koga (na ostrově Honšů). Za svého mýtického předka nindžové pokládali Tengu -skřítka s ptačí hlavou, jenž mistrně ovládal boj s mečem. Nindžům sice bývala připisována až mystická moc, ale na jejich dovednostech nebylo nic záhadného.
Snad jen to, že v některých oblastech přivedli lidské schopnosti až k samému vrcholu. Velkou roli v dosažení tohoto cíle sehrál i fakt, že nindžucu se dědilo z otce na syna a proto se člověk musel jako nindža narodit. Od malička všechny děti nindžů (chlapci i děvčata), procházeli velmi tvrdým a intenzivním tréninkem.
Děti narozené v nindžovských rodinách byly přibližně od 5-6 let podrobovány velice náročnému výcviku, který se navenek jevil jako dětské hry. Samozřejmě, že se tyto děti také učily číst a psát, ale zároveň i například napodobovat různé zvuky zvířat Při těchto hrách se malí nindžové museli cvičit v udržování rovnováhy, skákat do výšky i dálky či hodně běhat. Podle některých pramenů současně také probíhal výcvik v uvolňování kloubů a jejich formování.
Tento výcvik měl v budoucnu napomáhat nindžovi např. rozvíjet schopnost vyproštění se z pout. Po dovršení deseti let věku se začínal mladý nindža učit bojovým technikám a ovládat jednotlivé zbraně. Dále se více systematicky rozvíjel jeho trénink v obratnosti, rychlosti, síle a vytrvalosti. Trénovalo se lezení po stromech, bezhlučné plavání, prolézání úzkých otvorů, házení kamenů na cíl, atp.
Velice často nindžové trénovali v noci, poněvadž své úkoly převážně plnili v noci. Museli výborně jezdit na koni, překonávat velmi strmé překážky (např. hradní zdi) anebo se i pěšky přesouvat na velmi dlouhé vzdálenosti. Výcvik probíhal nejčastěji v utajovaných speciálních táborech-vesnicích ukrytých vysoko v horách.
Tyto tábory byly velmi přísně střeženy a to nejen kvůli náhodným návštěvníkům, ale také proti nindžům z jiných klanů. Musíme si uvědomit, že v té době byla značná řada technik tajných a předávaly se pouze ústně. Přitom každý nindžovský klan kladl důraz na některé umění či dovednosti, které byly více rozvíjeny při tréninku.
Sám jsem v Japonsku navštívil několik starých originálních domů nindžů/šinobi – nazývaných nindža jašiki. Například v oblasti Koga v prefektuře Šiga je téměř 300 let starý autentický dům, který byl stavěn pro slavného vůdce nindžů Mochizukiho Izumonokamiho. Dům byl na své současné místo přemístěn z nedaleké horské vesnice.
Zvenčí toto stavení vypadá úplně stejně jako ostatní domy v této oblasti, ale uvnitř je mnoho funkčních skrytých místností, falešných stěn, speciálních skrýší na zbraně či únikových cest. Místní průvodce při svém výkladu přímo demonstruje a vysvětluje většinu nindžovských „vychytávek“ v tomto domě – rotační dveře, sklápěcí schůdky, prostory k neviditelnému pozorování, úkryty na zbraně a pasti pro nevítané hosty. Podobný dům je i oblasti Iga ueno.
Mimo to, že se nindža učil zacházet s různými pomůckami, které mu měly umožnit splnit úkol, učil se také snášet chlad, neslyšně dýchat či více poznávat a rozumět psychologii, telepatii a hypnóze. Dále procházel vynikajícím výcvikem v technikách přežití. Byl vyučován v zeměpisu, meteorologii, výrobě a přípravě jedů, ale také i v tom, jak využít kterýkoliv z předmětů denní potřeby jako zbraň nebo pomůcku k umožnění útěku.
Všechny klany či organizace nindžů byly velice hierarchicky členěny. V čele každého klanu nebo skupiny stál džónin neboli vůdce (vrchní velitel). Byl to většinou vysoce vzdělaný člověk, napůl válečník a napůl filozof. Džónin rozhodoval o tom, pro koho bude jeho organizace pracovat, vyjednával spojenectví, navrhoval smlouvy a určoval i strategii. Bezprostředním podřízeným džónina byl čunin.
Byl to takový výkonný důstojník, který zodpovídal za správné a bezchybné vykonání rozkazů velitele-džónina. Každý čunin měl svou podskupinu nindžů, kterou řídil a kde rozhodoval o rozdělení úkolů. Konkrétním provedením jednotlivých akcí byli pak pověřováni tzv. geninové. Tito výkonní agenti museli proto ovládat velmi široký rozsah špionážní činnosti. Určitou zvláštností byly Kunoiči – ženy nindžové.
Jejich výcvik a osvojování si technických znalostí byl téměř shodný s výcvikem mužů-nindžů. Většinou byly ale tyto agentky určeny ke sběru informací. Ovšem stejně tak dobře dovedly i vraždit, nebo plnit sabotážní úkoly. Nindžové byli najímáni pro plnění úkolů v několika druzích činností. Byly to převážně špionáž, průzkum, doručování tajných zpráv, sabotážní činnost a zabíjení. Již méně se ví o faktu, že nindžové také působili jako váleční poradci anebo tělesní strážci.
Nejčastějším a také nejtypičtějším oblečením nindžů byl tzv. šinobifuku neboli tajný oděv. Tento oděv byl v různém barevném provedení a často i oboustranný. Nejvíce se používal v barvě hnědé, černé, bílé a tmavě modré. Barva „podšívky“ závisela hodně na cíli mise nindži, na terénu a také samozřejmě na ročním období a počasí. Oděv se většinou skládal z kalhot, blůzy a kápě.
Rukávy u zápěstí a kalhoty u kotníků byly těsně připevněny ke končetinám, aby oděv nebránil v pohybu. Nindžův tajný oděv dále obsahoval i velké množství speciálních kapes. Zbytek své výbavy nosil ve vaku. Nindžovou obuví byly buď slaměné sandály, nebo tzv. tabi – lehké boty (nebo ponožky) s odděleným palcem.
Kápě neboli zukin, byl v podstatě asi 2 metry dlouhý pruh látky, který si nindža obtočil kolem hlavy tak, že zůstal odkrytý pouze úzký pruh kolem jeho očí. Občas byli také nindžové povoláváni k boji v řadách pravidelné armády. V takovém případě nosil nindža speciální kroužkovou či jinou ochrannou zbroj.
Každý nindža byl vynikajícím hercem a mistrem v různých převlecích. Na svých cestách nebo při plnění svých úkolů využíval nejčastěji převleků – horského mnicha, potulného kazatele, kupce, budhistického mnicha, kočovného herce, podomního obchodníka, potulného samuraje, venkovana nebo sedláka. V převleku bývaly ukryty zbraně či jiné prostředky. Často i viditelně nošená výbava ukrývala velice zákeřné zbraně, jako např. hůl se skrytými čepelemi.
Zajímavostí je i skutečnost, že nindžové používali speciální kódy pomocí obarvené rýže nebo si předávali zprávy pomocí kouřových signálů. Při plnění uložených úkolů využíval nindža obrovskou škálu různých nástrojů, pomůcek a zbraní, které mu měly pomoci zvládnout jeho misi. V zimě například používal sněžnice či pro pohyb po ledu speciálně upravené tabi.
Pro pohyb ve vodě využíval nindža řadu důmyslných prostředků. Hlavně při překonávání vodních příkopů, bažin či mokřin používal nindža tzv. plovoucí hrnec-ukidaru. Což byly v podstatě nádoby válcovitého tvaru, vyrobené z rostlinných vláken, tak aby byly vodotěsné. Dalším zajímavým prostředkem pro zdolávání např. bažiny byl mizu gumo neboli vodní pavouk.
Byla to čtyři obloukovitá zahnutá prkénka, která byla na svých koncích spolu vzájemně svázána, aby tvořila jakýsi kruh. Do středu kruhu se dalo páté čtvercové prkénko, které bylo spojené provazy s každým z prkének tvořících kruh. Mizu gumo, stejně jako ukidaru, se používalo v páru a nindža si jej vždy připevnil na nohy.
Vznikly také předchůdci plovacích vest (spojením kožených nafukovacích vaků) nebo i různé lehké vory či dřevěný skládací člun tsugi bune. Vory se vyráběly jak z bambusu, tak i s použitím hliněných nádob či želvích krunýřů. Někdy posloužil jen jednoduše upravený bambusový stvol coby dýchací trubice.
K pronikání do nepřátelských objektů používal nindža celou řadu různých nástrojů, které se souhrne nazývaly kaiki. Patřila sem např. páčidla kunai, rozdvojená páčidla, vidlicovité vrtáky do dřeva-tsubogiri, špičaté jedno hrote vrtáky do dřeva či různé druhy ručních pil na kov i dřevo. Nindžové také používali soupravu speciálních paklíčů a celý soubor železných skob, nazývaných kasugai.
Velmi důležitá součást výbavy byly prostředky, které nindža používal k překonání stěn budov či zdí hradů. Tyto lezecké nástroje neboli noboriki byly velice různorodé a to od jednoduché kotvy (kagiwary) s lanem, až po všelijaké utajené bambusové či provazové žebříky. Do této skupiny patřila i zbraň nazývaná tekagi nebo též šuko a ašuko. Jsou to v podstatě kovové pásy s bodci určené na ruce a nohy. Používaly se jak při šplhání, tak i v boji proti nepřátelům.
Mezi další velice zajímavé prostředky patřila také gandó, což byla ruční svítilna. Tato svítilna byla vyrobena z trubice ze svinutého plechu, v níž byl na čepovém závěsu umístěn svícen, jenž se svým nejtěžším místem (držákem svíce) vždy otáčel směrem dolů a to i když svítilna byly směrována nahoru, vodorovně či dolů. Naprosto unikátní byla i voděodolná pochodeň nazývaná mizukakyo.
O nindžích je všeobecně známo, že využívali obrovský arsenál zbraní. Mezi nejznámější zbraně patří bezesporu nindžovský meč-šinobigatana (též nindža ken). Od samurajského meče (katany) se odlišoval tím, že kromě použití jako zbraně měl tento meč ještě několik dalších funkcí. Právě tímto přístupem k jisté universálnosti používaných zbraní a prostředků se nindža velice odlišoval od jiných válečníků té doby.
A i když nindža používal tradiční zbraně, často s nimi zacházel netradičním způsobem. Samotný nindžovský meč byl mnohem kratší, než meč samurajů. Toto bylo hlavně z důvodu lepšího boje na krátké vzdálenosti, dále kvůli pohybu v úzkých chodbách a plazení se. Meč mohl být rovnější a někdy i s poměrně širokou obdélníkovou záštitou.
Jeho čepel nebyla zdaleka tak kvalitní jako čepele samurajských mečů. Saya neboli pochva bývala často o něco delší k porovnání k meči. Zvláště dlouhý byl provaz (sageo), kterým si nindža připevnil meč např. na záda. Všechny tyto úpravy měly svůj smysl.
Mimo použití pro boj, využíval nindža také svůj meč při přelézání zdi. Opřel meč o zeď a stoupnutím na záštitu dosáhl na vyšší místo k zachycení. Přitom držel konec šňůry-sageo v zubech a když vylezl, tak si meč vytáhl s sebou. Dále na dně svého pouzdra nosil často smíchaný písek s pepřem a s kovovými pilinami.
Tento obsah mohl vhodit svému protivníkovi do obličeje. Pochva se dala také použít jako foukačka, nebo i improvizovaný šnorchl. Stačilo jen odejmout zakončení saye. Svůj meč také nindža používal k prozkoumávání prostoru v naprosté tmě. Měl na hrotu svého meče lehce nasunutou pochvu, která byla v této poloze udržována šňůrou, jejíž konec držel nindža mezi zuby.
Takovýmto způsobem bylo možné zkoumat vnitřek místnosti a to pomocí vysunuté pochvy a velmi slabých doteků. I šňůra – sageo u nindžovského meče měla celou řadu uplatnění. Mohl ji použít jako škrtidlo při zranění, při stavbě přístřeší nebo s její pomocí svázat zajatce.
Mezi velice známé a oblíbené zbraně nindžů patřil i řetěz se závažím nazývaný kusarifundo. Nebo srp s řetězem a závažím známý jako kusari gama. Dále různé varianty vrhacích zbraní bóšurikenů i hirašurikenů (šakenů) tzv. vrhacích hvězdic. Používali se i tetsubiši a igadama – kovové a přírodní „ježci“, které se rozhazovali po zemi. Velmi zajímavé byli slepovače nazývané mecubuši.
Jednalo se o vyprázdněné skořápky vajíček nebo ořechů, stejně tak papírové kapsy, které byly používány k nošení oslepujících prášků a k jejich vrhání proti nepříteli. Prášek sám o sobě mohl být výbušnina, pomalu hořící látka, jemný písek, popel, rozdrcený pepř či jehličky z kopřiv. Použití mecubuši přimělo útočníky zaváhat ve své výhodě, nebo vytvořilo clonu pro nindžův únik.
Pro některé úkoly se hodila tzv. fukija neboli bambusová foukací trubice. Existovaly různé druhy foukaček, některé foukačky byly dlouhé a měly tedy i delší dostřel, jiné maskované např. jako flétna. Zbraňový repertoár byl opravdu obrovský a přes různé chladné zbraně, jako kyoketsu shogei, kopí yari či halapartnu naginatu, používal nindža také velice dovedně výbušniny a střelné zbraně.
Byly vyvinuty kouřové granáty, miny, šípy s výbušnou náloží a dokonce i dělobuchy k odvedení pozornosti. Před příchodem portugalských obchodníků používali nindžové tzv. kozutsu neboli dřevěná děla. Později se velice zdokonalili v používání krátkých i dlouhých střelných zbraní. Nindžové také mistrně ovládali střelbu z luku nebo i použití takového specifického předmětu jako je rybářská síť.
Při tréninku nindžovského boje beze zbraně nazývaného taidžucu se vyučovaly nejen bojové techniky, ale i např. různé způsoby chůze či základy akrobacie. Značná pozornost byla také věnována rozvíjení přirozených reakcí těla na vnější podněty. V tomto pojetí boje nejsou zbraněmi jenom končetiny a případně hlava, ale zbraní je celé tělo.
Bohužel bylo posledních čtyřicet let všeobecně nindžucu bráno velmi zkresleně. Na tomto špatném pohledu na danou problematiku se nejvíce podepsala komerce, akční filmy a laické knihy. Tento článek vzniknul na popud mých několika cest po Japonsku. Zde jsem navštívil řadu nindža muzeí a několik nidžovských domů.
Některé použité fotografie a informace jsou z provincie Iga-ueno, další z provincie Koga anebo z horské oblasti Togakuši. Dále jsem využíval i informace z originálních manuálů – Bansenshukai, Ninpiden a Shoninki. Velmi mi pomohly také knihy – Nindžové, S. Turnbull a Ninjutsu – history and tradition, M. Hatsumi.
Text: Martin Hradecký
