Do oblasti jihovýchodní Asie spadají například obyvatelé Indonésie, Filipín, Malajsie, Thajska, Laosu, Vietnamu, Kambodže, Bruneje a Singapuru. Je jen málo oblastí na světě, které se mohou pochlubit stejně rozsáhlou škálou chladných zbraní jako právě v jihovýchodní Asii. Není ani nic neobvyklého, že některé etnické skupiny dokonce patří mezi experty na používání určitých druhů zbraní. Jejich rozmanitost je opravdu obrovská a řada jednotlivých zbraní má mnohdy i několik podruhů. V dnešním článku si blíže představíme kris, který má nejen funkci zbraně, módního doplňku, talismanu a náboženského předmětu, ale je také známkou sociálního statusu.
KRIS nazývaný též KERIS či KARIS
Kris patří mezi jednu z nejtypičtějších zbraní jihovýchodní Asie – nejvíce se používá v Indonésii, Malajsii a na Filipínách. Kris nazývaný také keris či karis, je zbraň která má oboustranně broušenou, většinou vlnitou – plamennou čepel. Z pohledu historiků původ krisu pravděpodobně sahá až do devátého či desátého století našeho letopočtu.
Bohužel nebylo možné stanovit domovinu této čepele přesně, protože na jejím vytvoření se podíleli obyvatelé různých indonéských ostrovů. Ale podle předpokladů jsou předky krisu Jávané, protože první zmínka o těchto čepelích byla zaznamenána na ostrově Jáva. Kris směli nosit muži i ženy, s výjimkou, že ženská verze zbraně byla poněkud kratší. Věřilo se, že čepel představuje mužský princip a pochva ženský. Kris nelze nazvat historickou zbraní, protože se na indonéských ostrovech používá dodnes.
Originální kris například z Indonésie, je ukován z jemně temperované oceli různých stupňů (tvrdostí), čímž vzniká efekt „damaškové oceli“. Tato metoda vytváří na čepeli světlejší a tmavší odstíny vlnkovitých tvarů, kterým se říká pamor – vzor.
V Indonésii je čepel krise uctívána a místní obyvatelé naznačují, že obsahuje posvátnou nebo magickou sílu. Aby bylo možné porozumět zvláštnostem krisu, byla dokonce vytvořena samostatná speciální věda – Ilmu kekerisan, která studuje genezi a evoluci krisů, výrobní technologii, stejně jako víru v jejich mystické vlastnosti, jejich sociální roli a místo v kultuře.
Žádná národní zbraň na světě neabsorbovala historii, tradice a přesvědčení lidí tak zvláštním a organickým způsobem jako právě kris. Od roku 2005 je proces výroby krisu také zařazen na seznamu kulturního dědictví UNESCO (Mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva).
Jak se vyrábí a z čeho se skládá KRIS
Délka čepele krisu se pohybuje od 15 do 60 centimetrů, podle odborníků však některé čepele mohly dosahovat délky i jednoho metru. Hinduistický kult hada (Naga) se odráží v názvech forem jávských čepelí, nazývaných dapur: rovné čepele se nazývají sarpa tapa – rovný had, a zakřivené – sarpa lumuka, neboli pohyblivý had. Je známo asi 150 druhů dapura. Samotnému ostří říkají Jávanci vilah a Malajci mata.
Tvar a počet zvlnění čepele krisu jsou velmi důležité a představují odlišný etnický a regionální původ. Počet zvlnění na čepeli se počítá podle toho, kolikrát se čepel obrací dovnitř své podélné osy po celé délce. Počet bývá většinou lichý a jsou některé druhy Krisů, které jich mají až 19. Podle dostupných informací zvlněná čepel usnadňuje lepší pronikání mezi kosti a šlachy.
Zvláštní pozornost si zaslouží vzor čepele nazývaný pamor. Výroba krisů byla dříve prominentním řemeslem. Toto umění se dědilo z otce na syna a každý z kovářů měl svůj vlastní unikátní styl. Kvalitní krisy pak byly součástí rodinného bohatství. V současnosti se ale dají koupit i levné dýky, které sice vypadají jako kris, ale jsou vyrobeny moderním způsobem (například používají kotoučovou brusku a podobně), jsou z levných materiálů a také postrádají všechno to tajemno, kterým si pravý kris vždy získával svoji pozornost.
Řemeslníci, kterým se s úctou říká empu (na ostrově Bali se používá označení pandai) znali a ovládali i umění kování damašku – vícevrstvého svařovacího balíku. Empu se těšil, jak v Indonésii, tak v Malajsii vysokého uznání. Nebyl jen mužem ohně, oceli a uhlí, ale musel se vyznat i v mytologii a astronomii. Zvláště v dřívějších dobách se mluvilo o jeho magických silách.
Poté co mezi empu a objednavatelem bylo ujasněno, jak má kris vypadat a které síly má mít (a také se oba shodli na ceně), se empu nejdříve stáhl. V ústraní lesa duchovně prošel celý proces a vybral dny, které procesu kování měly dát obzvláště mnoho štěstí a síly. Zamýšlel se také nad složením oceli. Jakmile přišel zpátky, dal jídlo svým panjaksům (spolupracovníci a kovářští pomocníci) a zasvětil je do pracovního procesu.
Vzor, který se libovolně vytvořil při kování čepele, se nazýval pamor tiban. Vzor čepele pamor mohl být také zvolen v závislosti na přání zákazníka, který předtím konzultoval s mistrem vhodnost jejího obsahu. Tento typ vzoru se nazýval pamor ryokan. Věřilo se, že nesprávně zvolený pamor může vážně negativně ovlivnit život majitele. Během let vítězného tažení islámu se začala šířit móda pamor s verši a výroky z Koránu.
Vzory na čepeli lze základně rozdělit do dvou skupin – podélné mlumah, které by mohly připomínat vzor slupky melounu nebo hladinu vody při dešti a příčné nebo diagonální miring, podobné ptačímu peru. Nejběžnější byla mlumah, naplněná největší posvátnou silou s obrazy hvězd, zvířat, kruhů. Největší sílu měl kris se vzorem připomínajícím lidskou postavu.
Kromě toho pamor také nesl sémantické zatížení: mlumah mluvil o štěstí a míru, miring – o touze po slávě a úspěchu. Rozšířené byly i určité zápletky – udan mas uda – déšť, mas – zlato slibovalo majiteli bohatství a štěstí v obchodu, beras vutah /rozsypaná zrnka rýže – hojnost atd. Význačným znakem každého krisu je jeho náhlé rozšíření čepele těsně pod základem rukojeti, která je vůči němu v pravém úhlu. Čepel je u svého základu opatřena kruhovitým chráničem ganďa.
Někdy tvoří samostatnou a oddělenou část čepele, jindy s ní tvoří jeden celek. Zkosení ganďa vytváří na jedné straně ostrý hrot aring a na druhé straně je tupý hrot dagu. Pod aringem se nachází džangut – výstupek s nerovným řezem, zatímco na straně, kde je dagu, se nacházejí 2 bodcovité výběžky. Delší se nazývá belalai gaďa, kratší se nazývá lamba gaďa. U mnoha krisů mohou být tyto prvky tak pozměněny, že je lze těžko rozeznat anebo mohou i úplně chybět.
Čepel krisu je vůči rukojeti zvláštně vyosena. Jde o velmi originální způsob montáže rukojeti dapur na stopku čepele. Starověké krisy byly kovány společně s jílcem zobrazujícím muže, jak se klaní v úkloně s rukama přitisknutýma k tělu. Později se rukojeť začala nasazovat na stopku v tahu pomocí stromové pryskyřice. Rukojeť se dala vyměnit zahřátím pryskyřice, a když ztvrdla, opět ji bezpečně upevnila na stopku.
Později se kvůli časté výměně rukojetí, vybraných podle oblečení a přiměřených situací, začaly montovat na stopku omotanou nitěmi, stuhami a dokonce i vlasy. Rukojeť krisu (nazývaná ulu) bývá vyrobena převážně ze zdobeného dřeva, paroží či kosti. Pro rituální kris byly použity drahé kovy, obvykle zlato. Další zajímavostí je, že zlatý nebo stříbrný jílec byl přítomen mezi vyššími vrstvami.
V Indonésii byl dokonce přijat zákon, který zakazoval obyčejným lidem vyrábět rukojeť z drahého kovu. Jedna z nejběžnějších a z nejznámějších tvarů rukojetí je tzv. jávanská horečka /džawa demam. Tvar této rukojeti se podobá člověku, který se choulí jako v horečce. Také se hodně používá tvar ulu pekaka/ hlava královského rybáře. Rukojeti starých krisů ztvárňují lidské postavy, zatímco nové mají spíše abstraktní a geometrické tvary.
Dřevěné bývá i pouzdro (pochva) na kris nazývaná sarung. Na některých částech nebo po celé délce může být toto pouzdro potaženo kůží nebo kovem. Hlavní část těla pouzdra se nazývá batang a směrem ke konci se lehce zužuje – tato část se jmenuje bantut. Na vrcholu je křížem nasazena člunkovitá část, která je šikmo připevněna k tělu pouzdra a odpovídá zkosení čepele.
Někdy se také tato část pouzdra přirovnává (hlavně díky svému tvaru) ke květu orchideje a obecně se nazývá sampir. Dříve bývala také pochva/pouzdro vyhotovena podle přání zákazníka. Vlastník Krisu probral podrobnosti s výrobcem pouzder nazývaným mranngi. Zcela podobně jak to předtím udělal s kovářem empu.
Kris – zbraň i magický předmět
Kris se většinou nosil (nosí) tak, aby byl v případě nebezpečí ihned po ruce. Podle místních zvyklostí se může nosit vpředu nebo na zádech šikmo upevněný za šerpu. Většinou se kris používal pro taktiku rychlého bodnutí či seknutí a stažení zpět. Nejoblíbenější jsou útoky na oblast krku, břicha, končetin a ledvin.
Kris byl nebezpečný ve stísněných prostorách, kde se tato chladná zbraň používala převážně k bodání. Etymologie je spojena se starověkým jávským slovem ngeris, což znamená „propichující, způsobující bodné rány“. Průbojné vlastnosti této zbraně byly opravdu úžasné. Vlnitá čepel, pronikající do těla nepřítele, rozšířila ránu, protože ohyby blíže k základně se rozšířily.
Po takovém zranění bylo téměř nemožné přežít. Dnes se boj s krisem vyučuje pouze v několika školách Indonéského Pentjak Silat, nebo v nějakém druhu Malajského Silatu. Co ale víme zaručeně je to, že existuje mnoho mýtů a pověr vztahujících se ke zbrani nazývané kris.
Víra v nadpřirozené síly, které má kris vlastnit, se dodnes udržuje mezi obyvateli Indonésie i Malajsie. Javánci tuto magickou sílu označují za tosan aji (posvátnou dědičnou zbraň). Některé dýky slouží pouze jako prostředek během magických rituálů a nejsou určeny k boji nebo běžnému nošení. Při jejich výrobě se totiž do slitiny kovu přimíchávají nejrůznější magické ingredience a vyvolává se džin, který vstoupí do čepele a dá tak dýce duši.
Majitel takového Krisu ho pak musí opečovávat, jako by šlo o živého člověka. Místní lidé věří, že džinové žijí z vůní. Proto se kris musí pravidelně mazat vonnými oleji nebo vykuřovat kadidlem. Ale každá dýka se od sebe liší, a tak je i tohle pomyslné krmení docela složitou vědou. Některý kris vyžaduje opravdové jídlo, ze kterého čerpá energii, jiný zase potřebuje měsíční světlo.
Kromě toho se dýky také jednou ročně omývají ve speciální lázni plné rýže a květin. Pouto mezi dýkou a majitelem, když se majitel o svůj kris dobře stará, získává džin na síle. Roste z energie a dá se říct, že čím starší dýka, tím větší energii má. Samozřejmě to neplatí obecně, protože pokud bude takový kris ležet desítky let zapomenutý někde ve skříni, pravděpodobně o svou moc spíš přijde.
Když se totiž nějaký majitel bude ke svému krisu chovat špatně, může ho džin sám opustit. A pak už by to nebylo nic jiného, než obyčejná dýka. Ne každý kris se však hodí pro každého člověka. Navíc, pokud se jedná o ty starožitnější, ve kterých přebývá silný džin. Při výběru dýky se klade důraz na energii, vibrace a souznění krisu a majitele.
Některé krisy se také používají na ochranu domu. Připevňují se na zeď nebo se zavěšují pod střechou. Takový dům je pak chráněn od všeho zlého. Kris používají také dukuni – místní léčitelé. Opravdu existuje mnoho mýtů a pověr vztahujících se ke krisu. Například někteří Malajci a Indonésané tvrdí, že viděli získávat vodu z krise. Prý je to možné, když se recitují určité zaklínací formule a čepel se drží mezi palcem a ukazovákem a pohybuje se jimi nahoru a dolů jako při dojení.
Také se říká, že kris může někoho zabít jen tím, že se na něho namíří. Řada lidí v Malajsii se obává tzv. tuďu – magické moci namířením. Kris má rovněž moc vyskočit z pochvy a sám vybojovat bitvu za svého pána, jindy začne kris sám vibrovat v pouzdře, aby tak varoval majitele před blížícím se nebezpečím.
Není pochyb, že si kris získal pověst talismanu s magickými schopnostmi, je ale na každém, jestli bude těmto historkám věřit nebo ne. Magický předmět Kris bývá také součástí tradičního oděvu. Na javánských svatbách nesmí tato dýka chybět za pasem žádného ženicha. Je ozdobená řetízky z květů jasmínu, které zbrani dodávají potřebnou rovnováhu – chrání nové manželství před agresí, hrubostí a dodávají do svazku jistotu a klid.
Postřehy a zkušenosti autora článku M. Hradeckého
Osobně jsem se setkal se zbraní kris nejvíce na Indonéských ostrovech Bali a Jáva. Dále pak v Malajsii a velmi okrajově i na Filipínách. Mnoho originálních a starožitných krisů jsem samozřejmě viděl v několika muzeích – například ve městě Denpasar či v Yogyakartě. Na ostrove Bali ve městě Klugkung jsem dokonce navštívil specializovaný obchůdek Kios Keris Pusaka. Tento obchod byl doslova napěchován Krisy.
Jeho majitel pan Magku Wayan Sumerta byl nejen velice příjemný, ale také sdílný na velmi zajímavé informace o této zbrani a jejím používání. Ukázal mi desítky různých krisů, některé byly cenné starožitnosti, jiné nové modely, vždy se ale jednalo o originály. Vysvětlil mi také rozdílnosti mezi krisy z různých regionů (ostrovů) a předvedl bezpečné zacházení s modelem, který jsem si samozřejmě zakoupil.
Zmínil se také o základech bojového používání. Druhá moje velice zajímavá zkušenost s krisy byla na ostrově Jáva ve městě Yogyakarta, kde tyto zbraně dodnes používá sultánova garda, která se stará o bezpečnost a organizaci při návštěvě sultánova paláce. Její příslušníci nosí kris jako doplněk svého tradičního oblečení. Občas jsem také zahlédl prodávat starožitné krisy (mnohdy za velmi přemrštěné ceny) přímo jejich majitele na trzích a to jak v Indonésii, tak i v Malajsii.
V Malajsii jsem narazil také na určitou zajímavost – prodej krisů vyrobených pouze ze dřeva (čepel i pouzdro). Na Filipínách je kris opravdu okrajová zbraň, kterou nejvíce využívali a využívají obyvatelé nejjižnějšího ostrova Mindanau. Jeden model krisu jsem si pořídil ve specifickém obchůdku přímo v hlavním městě Filipín Manile. V současné době vlastním 9 originálních krisů z různých částí jihovýchodní Asie.
Použité materiály: kniha The Weapons and Fighting Arts of Indonesia – D. F. Draeger, článek Exotische Klingen – časopis Schwert & Klinge, kniha Asijská bojová umění – D.F. Draeger a R.W. Smith + internet
Text a foto: Martin Hradecký
