Abychom lépe porozuměli dané problematice – je dobré si zopakovat některá historická fakta. Evropa začátkem 15. století trpěla dlouhou společenskou krizí způsobenou nejen sérií neúrodných let a morových epidemií předchozích desetiletí, ale také lokálními válkami a duchovní nejistotou, zapříčené zápasem o papežský stolec. Za těchto okolností vyvolalo v Českém království upálení reformního kazatele Jana Husa 6. července 1415 velký rozruch a zvýšilo zájem o jeho učení.
Zásah krále Václava IV. do poměrů v Praze výměnou novoměstských konšelů a zatýkáním husitů v létě 1419 vedl k první defenestraci a vyhrocení situace. Václav poté podlehl mrtvici a o český trůn se přihlásil jeho bratr Zikmund, který se v dalších bojích opíral o české katolíky a vojsko křížových výprav. Následovalo patnáct let válek s katolíky, ale i mezi husity samotnými, které samotné království velice vyčerpaly.
Snahu o smír mezi Zikmundem a umírněnými husity mařila frakce radikálních husitů, a teprve jejich porážka v bitvě u Lipan roku 1434 otevřela cestu k jednáním a stabilizaci situace v zemi. Nabyté bojové zkušenosti Češi nicméně využili až do konce století jak v četných bojích mezi uchazeči o český trůn, tak v zahraničí.
Síla husitských vojsk se po vypuknutí bojů roku 1419 zrodila během pouhých dvou let. Reformační odhodlání by samo o sobě nestačilo – kromě něj se na vzniku a vývoji husitských vojsk podílelo spojení lidského potenciálu venkova s městy, která byla schopná dodat vojskům materiální zajištění včetně nejmodernějších palných zbraní. Hejtmané, kteří se ujímali vedení, byli příslušníci nižší šlechty, kteří za sebou měli zhruba deset let nedávných vojenských zkušeností z předchozí žoldnéřské služby či zbojnického způsobu života.
Feudální vojenství
Až do konce 14. století byla na bojištích Evropy rozhodující silou těžká jízda. Jejím typickým představitelem byl příslušník vládnoucí třídy – rytíř. V té době byl těžký jezdec již téměř celý pokrytý zbrojí tvořenou pláty železa. V boji rytíř na koni nejprve používal kopí. Držel jej v podpaží pravé ruky a měl je položeno na předloktí, v druhé ruce držel štít. Po kopí přišly na řadu další zbraně. Bitva se většinou rozpadla na řadu soubojů jednotlivců.
V takové skrumáži již kopí nebylo moc k užitku. Proto se používal meč, sekera či dýka. Obtížné bylo nejen proseknout, ale i probodnout zbroj. Proto dalšími oblíbenými zbraněmi byly tedy různé druhy bijáků a palcátů. Ty promáčkly při úderu pláty zbroje nebo přílbu a vyřadily tak protivníka z boje. Těžkooděný jezdec byl výborně vycvičeným a vyzbrojeným profesionálem.
Rytíři se svými družinami v té době rozhodovali bitvu. Přesto se objevily skupiny již ve 14. století, které rytířskou jízdu porazily. Jednalo se například o městskou milici flanderských měst, švýcarskou milici, která několikrát porazila těžkou jízdu v horách, nebo anglické lukostřelce. Ve všech těchto případech hrál velkou roli terén. Nadvládu těžké jízdy smetlo v 15. století až husitské vojenství.
Vojenské umění Husitů
Přeměna lidových houfů v organizované a účelně členěné vojsko, jaké známe z dalších let husitského hnutí, byla specifickým procesem. Nová organizace a bojová taktika se rodila přímo v boji s domácími rytíři a vyrůstala postupně ze získaných zkušeností. Takto vzniknul i fenomén husitského válečnictví – vozová hradba. Již v prvních srážkách ozbrojeného venkovského lidu s vojsky českých feudálů se objevují vozy, použité jako hradba.
Vozů v té době bylo málo, nebyly nijak upravené a ani specificky organizované. Hlavně díky válečným zkušenostem Jana Žižky z Trocnova a dalších žoldnéřů, došlo k dobře promyšlené přeměně prostředku na převoz proviantu, na mobilní defenzivní hradbu. Jan Žižka z Trocnova byl český husitský vojevůdce, pokládaný za otce husitské vojenské doktríny, a autora či prvního uživatele defenzivní bojové techniky, tzv. vozové hradby.
Vozová hradba a taktika boje
Husitský bojový vůz od obyčejného selského nákladního vozu odlišovalo několik specifických úprav, které měly pomoci co nejlépe ochraňovat posádku. Jednalo se například o účelově zesílené dřevěné bočnice, zvýšené postranní žebřiny, zřejmě zpevněné i kováním a pod nápravami byla umístěna dřevěná fošna se střílnami, odkud ležící bojovníci stříleli na nepřítele.
Vozy dále obsahovaly také různé druhy nářadí k úpravě cest, náhradní fošny, dlouhý řetěz k připoutání ve vozové hradbě jednoho vozu ke druhému pomocí háku a kruhu, jeden žlab naplnění kameny, rezervní potraviny, střelivo, píci a pavézu. Pavéza byl velký štít s opěrou a průzorem, který se umístil do mezery mezi vozy a chránil bojovníky určené k obsluze děl.
V husitském vojsku byl základní nejmenší taktickou jednotkou bojový vůz a jeho osádka, podobný svým členěním do jisté míry modernímu pěšímu družstvu. Pro samotné rozdělení osádky je pro nás důležitým historickým pramenem slezský vozový řád z r. 1429. Tento řád předpisuje, aby ke každému vozu byli šikováni: dva střelci z ručnic (hákovnic nebo píšťal), šest střelců z kuší, čtyři cepníci, čtyři s kopími s hákem (sudličníci), dva pavézníci a dva dobře ozbrojení vozatajové.
Složení osádky bylo tedy řešeno na základě zkušeností tak, že tato nejmenší jednotka měla zajištěnu jak určitou palebnou sílu (střelci z kuší a píšťal), tak i ochranu vozu a spřežení pro boj zblízka ve dvou pavéznících a osmi bojovnících se sudlicemi a cepy. Celkový počet mužů šikovaných k vozu nebyl však vždy stejný – pohyboval se od 18 do 21 lidí. Každému vozu velel určený hejtman. Nadřazená jednotka, kterou mělo tvořit pět vozů, se nazýval článek, tzv. glied.
Deseti vozům, tedy dvěma článkům velel desátník. Vyšší jednotku představoval vozový řád, složený z dvanácti článků, tedy z šedesáti vozů, pod velením hejtmana nad řádem. Obvykle z pěti řádů pak vznikl jeden šik o tři sta vozech. Takových vozových řádů se nacházelo v každém husitském polním vojsku hned několik a všechny spadaly pod velení hejtmana nad vozy.
Vozatajové dovedli jednoduchým způsobem uzavřít téměř neprodyšnou vozovou hradbu tím, že zajeli svým spřežením k vnitřnímu boku již zastaveného předchozího vozu. Takzvaným způsobem „kolo na kolo“. Pro zpevnění vozové hradby spojili navzájem vozy řetězy a do mezer mezi vozy postavili lehká polní děla nebo opěrnou tyčí zajištěné pavézy nebo tarasy. Nejrychleji se tímto způsobem dala postavit kruhová hradba. Pro dokonalejší obranu se stavěla hradba obdélníková.
Vozový tábor stavěl Žižka se svými bojovníky obvykle na vyvýšeném místě, který pro tento účel vybíral jím dopředu vyslaný jízdní průzkum. Nejčastěji to byl široký táhlý vrch, na němž se mohly vozy bez velkých obtíží vytočit. Nepřátelská jízda byla tedy nucena útočit proti vozové hradbě do kopce a v řadě případů i ze směru pro ni nevýhodném.
Někdy býval ve středu jeho ležení kostelíček, z jehož věže se dal pozorovat pohyb nepřítele, zdi přilehlého hřbitova sloužily jako zpevnění tábora. Stalo se tak například roku 1420 u Malého Boru, roku 1424 u kostela sv. Martina u Labského Kostelce a také roku 1423 u kostelíka sv. Gotharda u Hořic. Jindy použili husité své těžké vozy jako bojové prostředky. Stalo se tak v bitvě u Malešova, kde je poslali naplněné kamením z kopce Dubina dolů proti nepříteli.
Asi nejlepším příkladem toho jak husité využili vozovou hradbu spolu s terénem je známá bitva u Sudoměře z března roku 1420. Tehdy se přesunoval oddíl cca 400 husitů s 9 jezdci a 12 vozy od Plzně do Tábora. Vedli ho dva příslušníci šlechty – Jan Žižka z Trocnova a Břeněk ze Švihova. Husity pronásledoval silný oddíl těžké jízdy. Husité se blížili k Sudoměři, když dostali zprávu, že cestu na Tábor jim odřízl druhý oddíl rytířské jízdy. Krajina u Sudoměře byla bohužel rovinatá, pro útok jízdy výhodná.
Husitští velitelé proto umístili svůj malý oddíl mezi dva rybníky, z nichž jeden (Škaredý) byl vypuštěn. Těžká jízda rytířů neuspěla s útokem ani po hrázi, ani přes bahnité dno vypuštěného rybníka Škaredý, kam většina z nich zapadla i s koňmi do hlubokého bahna. Začalo se stmívat a nad rybníky se začala snášet mlha. Útok se nezdařil a rytíři museli ustoupit.
Zbraně husitů
Asi nejzákladnější zbraní středověku bylo kopí a ne náhodou. Jednalo se o zbraň, která byla jednoduchá a laciná na výrobu a zároveň snadno a rychle naučitelná pro bojové použití. Hroty kopí se skládaly z listu a tzv. tuleje (dutého kuželu) nasazovaného na dřevěné ratiště. Specificky upravené kopí bylo šídlo. Tato bodná zbraň měla protáhlý hrot na kratší dřevěné násadě. Husitští bojovníci je využívali proti nepřátelským koním. Husité často používali také tzv. kopí s hákem.
Bojovník tím mohl jezdce nejenom bodnout, ale i strhnout z koně. Jednou z nejvíce používaných pěchotních zbraní husitských vojsk byla ale sudlice. Slovem sudlice se v 15. století označovalo široké spektrum zbraní, zejména však zbraň na západě známá pod pojmem halapartna. Jednalo se v podstatě o kopí se sekerkovým ostřím a dalšími háky a protiháky.
Sudlice se v boji využívala nejčastěji proti jezdcům na koních, které mohl pěší bojovník nejen seknout či bodnout, ale také pomocí háku strhnou z koně (stejně jako u kopí s hákem). Silný úder bodcem vystupujícím z boku dokázal občas prorazit i plátovou zbroj nepřítele. Specifickou variantou sudlice byla tzv. sudlice ušatá. Další zbraní určenou k bodání i sekání, která se mohla skrývat pod obecným označeným sudlice, byla kůsa.
Jednalo se o na jedné straně nabroušenou nožovou čepel nasazenou na dřevěném ratišti. Ne náhodou svým vzhledem připomíná vzpřímenou čepel kosy. Oblíbené úderné zbraně nesly obecně název palice. V nejjednodušší variantě se jednalo o hřeby pobitý kyj.
Některé jako například kropáč, byly vyrobeny tak, že na dřevěné ratiště byla nasazena hlavice ve tvaru válce či koule, která byla opatřena vtlučenými hřeby a často zpevněná kováním. Nesmíme zapomenout také na řemdih. Řemdih byla klasická flexibilní zbraň. Dřevěná koule s železnými hroty, spojená s dřevěným ratištěm cca metr dlouhým řetězem. I zde existovalo několik typů této specifické zbraně.
Zbraní, která ale proslavila husitské bojovníky nejvíc, je bojový cep. Tato zbraň, ovládaná bojovníky pocházející z venkovského lidu, byla podle písemných vzpomínek účastníků proti-husitských vojsk strašnými zbraněmi, drtícími plátové odění tehdejších rytířů. Jednalo se o upravený cep původně určený k mlácení obilí. Dřevěný tlouk byl opatřen objímkami a železnou výztuží, do nichž se zabudovaly hřeby či hroty.
Samozřejmě, že se v husitských bitvách používal i meč či palcát. Právě s palcátem bývá dost často spojován Jan Žižka z Trocnova. Palcát se skládá z krátké dřevěné násady a z železné nebo ocelové hlavice ve tvaru šesti nebo osmi listů. Používal se na velmi krátkou vzdálenost, kdy jiné zbraně již nebyly účinné. Velmi podobně se používala i jiná specifická zbraň – bojové kladivo.
V bitvách se používaly i další prostředky jako například kovový předmět zhotovený ze čtyř ostrých železných hřebů nazývaný kotva, rozsocháček, vraní noha nebo hvězdice. Bojovníci je házeli pod kopyta koní nebo jimi pokrývali terén ve směru předpokládaného nepřátelského útoku. Důležitou úlohu hrály v tehdejších bitvách i různé štíty – nejstarší ochranné prostředky vůbec. Nejpoužívanější byly pavéza a taras.
Pavézy jsou typické obdélníkovým, dovnitř prohnutým tvarem. Horní strana je větší než spodní. Všechny čtyři rohy bývají zakulaceny. Tento tvar odpovídá lidské postavě a umožňuje tím co nejvíce snížit váhu pavézy. Při sestavování vozových hradeb se používaly pavézy pro zakrytí a tím i pro obranu mezer mezi vozy. Za nimi stáli kopiníci připraveni k obranně vozové hradby, případně střelci z kuší nebo přenosných palných zbraní.
Taras byl podstatně větší štít s opěrnou tyčí, za který se mohlo schovat i několik obránců. Husité také samozřejmě ve velké míře používaly i střelné zbraně. Právě i díky ním, byly husitští válečníci tak úspěšní. V prvé řadě to byly kuše/samostříly a luky.
Zbraně vystřelující šípy. Dalšími byly palné zbraně jako například píšťaly, hákovnice, tarasnice, houfnice či bombardy. V některých bitvách využívali husité i velké obléhací praky. Ruční metací praky mistrně ovládali tzv. práčata – dětští bojovníci.
Husitská armáda se od ostatních vojsk odlišovala především kvalitně zvládnutou organizací a disciplínou. Jako první z evropských vojenských uskupení byla složena z komplexních taktických jednotek, tvořených z několika typů vzájemně se doplňujících zbraní, přičemž hlavní zřetel byl kladen na pěchotu a dělostřelectvo.
Použité materiály/knihy: Husitské vojenství – Jan Durdík, Středověk, doba předhusitská a husitská – Eduard Beneš, Jak válčili husité – Petr Klučina, Husitský válečník – Matěj Matuška, Jan Syka, Průvodce husitskými válkami 1419-1437 – Martin Pitro, Petr Vokáč + internet
Text a foto: Martin Hradecký
