Po staletí byla filipínská válečná umění velice úzce spjata s filipínskou společností. Během filipínských dějin, které byly plné různých konfliktů, se jejich bojová umění bez přestání rozvíjela a vznikaly tak velmi efektivní systémy.
Některé z těchto bojových stylů byly na Filipíny přineseny ranými Filipínskými osídlenci, jiné se vyvinuli například díky koloniálním vlivům. Informace a zkušenosti se samozřejmě získávaly různými způsoby, ale stále platilo, že nedochází jen ke sběru obrovského počtu technik.
Vše mělo vždy fungovat v boji. Někteří praktici studovali u více učitelů a to značně rozšířilo jejich technické dovednosti. Klíčové bylo ubránit sebe a své blízké. Důležitými mezníky ve vývoji filipínských bojových umění (FBU) byla v prvé řadě migrace lidí, a to z Indonésie, Malajsie, Číny a Thajska – v podstatě nejbližších sousedů.
Z Indonésie a Malajsie byly „importovány“ různé varianty Silatu, z Číny to byly všelijaké kung fu styly a z Thajska zřejmě Muay Boran a Krabi Krabong. Toto vše v minulosti ovlivnilo vývoj filipínských bojových umění. Dále pak samozřejmě španělská nadvláda, která trvala cca 330 let a i japonská a americká okupace.
V minulosti používali válečníci na filipínských ostrovech prioritně k boji různé chladné zbraně. Například meče typu Kampilan, Barong, Klevang či Talibong. Nebo velmi oblíbené a rozšířené Bolo, Kris, Balaraw a Panabas. Využívali také štíty – kulatý Taming, který je vyrobený z těsně tkaného ratanu a obdélníkový Kalasag vyrobený z vláknitého dřeva.
Dále zašpičatělé bambusové kopí Sugob a nebo kopí s železným hrotem nazývané Sibat. Samozřejmě nesmíme zapomenout na luk a šípy/Busog a Talangan a na foukačku Sumpit spolu s šipkami Kalway. Určitou zajímavostí byly speciální sekery Kalinga používané filipínskými lovci hlav v horských oblastech Kordiller. Filipínští válečníci používali též několik druhů brnění.
Například variantu Barote – vyrobenou a velmi těsně utkanou z vlákna abaca a nebo druh nazývaný Pakil, které bývalo podle oblasti použití vyráběno buď z kůry stromů, bambusu či kamagongu/železného dřeva. Někdy se také používal bůvolí roh či sloní kůže. Tito válečníci bojovali nejen s různými okupanty svých ostrovů, ale samozřejmě i mezi sebou navzájem.
Řada filipínských kmenů patřilo v minulosti dokonce mezi tzv. lovce hlav. Přestože některé současné školy filipínských bojových umění tvrdí, že mohou vystopovat svůj původ k různým kmenům a oblastem, o počátcích těchto umění se ví jen velmi málo. Hlavním důvodem je, že se v minulosti válečné umění předávalo jen ústní tradicí.
V současné době se dá říci, že existují desítky různých organizací, moderních systémů či rodinných stylů, které vycházejí z velmi podobných základů a používaných principů. Mnohdy se od sebe liší jen předchozími zkušenostmi zakladatele. Mezi nejpoužívanější a nejznámější názvy filipínských bojových systémů dnes, patří například – Arnis, Eskrima nebo Kali.
Eskrima (escrima) pochází ze španělského slova esgrima – šerm/šermovat. Někdy se toto slovo překládá také jako potýkat se. Slovo Arnis vychází ze španělského výrazu arnis (arnes) de mano což volně přeloženo znamená ruka jako štít.A u výrazu kali je dokonce uváděno několik verzí původu. Podle jedné z nich jde o upravené filipínské slovo kalis, což znamená čepelovitá zbraň, nebo je to údajně složenina výrazu kamut/ruka a lihok/načasování.
Dalšími důležitými momenty v novodobé historii Filipínských bojových umění byl například rok 1910, kdy byl oficiálně založen první klub zabývající se FBU, tzv. Labangon Fencing Club a nebo později – v roce 1932 založení Doce Pares klubu. Oba tyto kluby byly založeny na ostrově Cebu.
Svůj význam mělo také vydání první oficiální knihy o FBU, kterou napsal v roce 1957 Placido Yambao a nazval ji Mga Karunungan Sa Larong Arnis. Začaly se také zakládat oficiální organizace, které byly zastřešené filipínskou vládou. Například v roce 1975 byl založen generálem Fabianem Verou NARAPHIL – National Arnis Association of the Phillippines a v roce 1989 vznikla první světová sportovní organizace filipínských bojových umění WEKAF (World Eskrima Kali Arnis Federation), jejíž založení inicioval Dionisio Caňete.
Do dnešního dne existuje řada dalších organizací, které propagují filipínská bojová umění. Nástup komerčního pojetí FBU spadá do přelomu 70. a 80. let dvacátého století.
Mezi první nejznámější a největší propagátory filipínských bojových umění ve světě (zpočátku hlavně v USA) patřili například pánové/mistři Angel Cabales a jeho Cabales Serrada Escrima, Dan Inosanto vyučující Kali Inosanto, Remy A. Presas zakladatel a celosvětový propagátor Modern Arnis, Leopoldo Tortal Gaje a jeho Pekiti-Tirsia Kali, Cacoy Caňete a Doce Pares Escrima, Maximo Sarmiento – expert na Cadena De Mano a Mike Inay vyučující Inayan Eskrimu.
O něco později (v tzv. druhé vlně) se angažovali další učitelé – Rene Latosa/Latosa Escrima, Chris Sayok vyučující Sayok Kali, Edgar Sulite a jeho Lameco Escrima, Venancio Bacon/Balintawak Eskrima, Filipino Combat Systems Kali založený Rayem Dionaldem a Rodel Dagooc a jeho Dagooc Arnis System.
Posledními opravdu legendárními mistry filipínských bojových umění byli např. Antonio Tatang Ilustrisimo a jeho styl Kalis Ilustrisimo a Benjamin Luna Lema, který vyučoval Lighting Scientific Arnis.
Určitou historickou zajímavostí je, že v průběhu II. Světové války, kdy v roce 1941 napadli Japonci Pearl Harbor a obsadili Filipíny, se Američané a Filipínci spojili a začali bojovat proti společnému nepříteli. Přestože používali Filipínci při bojích i střelné zbraně, tak se v džungli skvěle osvědčili zbraně jako nůž a bolo (mačeta). Filipínské partyzánské hlídky se údajně pohybovaly v trojúhelníkových formacích.
Vpředu – na špici trojúhelníku, byli vždy nejlepší a nejfanatičtější bojovníci. Jejich posláním bylo překvapovat nepřítele, odvracet útoky a zničit útočníky. Následující bojovníci ve formaci měli za úkol nepřítele dobíjet. Ačkoli byli Japonci standardně vyzbrojeni, utrpěly během této partyzánské války značné ztráty. Dodnes se některé styly FBU oficiálně vyučují i ve Filipínské armádě či u policie.
Filipínská bojová umění se obecně většinou zaměřují v prvé řadě na boj se zbraněmi, kdy se využívají prioritně ratanové tyče různých délek (nejpoužívanější je o délce 70 cm). Výcvik pomocí dřevěných či ratanových tyčí je nejen bezpečný, ale i dobře finančně dostupný. Koncepce boje s jednou tyčí se obvykle nazývá solo baston, boj s dvěma tyčemi je označován jako doble baston, nebo též koncept sinawali.
Sinawali lze volně přeložit jako tkaní nebo vzorkování a jde o cvičení, které rozvíjí propojení mezi levou a pravou mozkovou hemisférou a tím zvyšuje schopnost koordinovaného pohybu. Existuje hodně variant pro pohyb rukou i nohou a ty stírají rozdíl mezi používáním levé nebo pravé strany těla. Tělo samo provádí sadu technik, zatímco bojovník se může soustředit na slabiny útočníka.
Dalším konceptem je současné používání tyče a nože, nebo bolo (mačety) + nože, které má označení espada y daga/meč a dýka. Nejčastěji se používá metoda, kdy je v pravé ruce držená tyč nebo bolo a v levé ruce nůž či dýka. Dále se také samostatně trénuje bojové použití nože/balaraw či daga, bola (mačety), ginuntingu, karambitu atp.
Rozsah používaných zbraní ve filipínských stylech je opravdu obrovský, mimo již zmíněných různých chladných zbraní se využívají i tzv. flexibilní zbraně: jako například cep na rýži Tabak Toyok známý jako okinawská zbraň Nunchaku, bič nazývaný Latigo, či Lubid/provaz.
Při výuce Filipínských bojových umění je obecně kladen velký důraz na práci nohou, držení těla a celkovou mrštnost. Využívají se různé krokové variace a široká škála obranných i útočných technik. Trénují se různé varianty uzavřených drilů, kdy se ve dvojici oba studenti učí útočit i bránit. Mezi nejznámější drily patří například Hubud (Hubud Lubud), což v překladu znamená vázat či navazovat a v základu se jedná o předem daný vzor opakujících se technik, který oba cvičenci dodržují.
Nebo další dril nazvaný Tapi Tapi, ve kterém se dvojice cvičenců učí zaútočit, bránit se a proti-útočit. Vyučuje se boj na dlouhou vzdálenost označovaný jako largo. Střední vzdálenosti se říká medio a corto je boj na krátkou vzdálenost. Útočí se na cíle na lidském těle ve všech třech pásmech – horním (hlava), středním (trup a horní končetiny) i spodním pásmu (dolní končetiny).
Velmi často bývá jako první cíl ozbrojená ruka soupeře. Techniky odzbrojení protivníka jsou důležitou součástí většiny škol filipínských bojových umění. Dalšími důležitými prvky jsou například úhly jednotlivých útoků (diagonální, horizontální a vertikální), vzdálenost a načasování. Při kontaktním boji na krátkou vzdálenost se využívají techniky Cadena De Mano neboli řetěz rukou a také metoda boje Dequerdas – což znamená spoutat či svázat.
Při volném souboji/sparingu se používají různé tréninkové zbraně a ochranné pomůcky. Nejčastěji jsou to obalené tyče, gumo-plastové nože, ochranné brýle, ochranné rukavice a speciální vypolstrované přílby s železnou mříží. Do skupiny systémů, které kombinují boj se zbraněmi i beze zbraně patří např. Kombatan založený Ernesto Presasem, Yaw-yan, který založil Napoleon Nap Fernandez, Escrido jehož zakladatelem je Ciriaco Caňete a Kuntaw lima-lima jehož tvůrcem je Carlos Lanada.
Další Filipínská bojová umění, která se specializují na boj beze zbraně jsou: Pangamut či Mano Mano – komplexní neozbrojený boj, Panantukan/Suntukan neboli filipínský box, filipínský kickbox nazývaný Sikaran či Pananjakman, filipínský zápas nazývaný Dumog nebo též Buno a Kino Mutai neboli špinavý boj (útoky do očí, kousání atp.).
Učitel nebo mistr je ve filipínských bojových umění nazýván Guro. Velmistr či hlavní učitel je Punong Guro. Některé organizace používají ještě další názvy – Kadua Guro, Madunong Guro, Katulong Guro či Masirib Guro. Jiné školy používají například systém barevných pásků. Kdy černý pás/black belt je označován jako lakan.
První černý pás je lakan isa, druhý je lakan dalawa, třetí lakan tatlo, čtvrtý lakan apat, atd. Požadavky na splnění či dosažení daných titulů nebo výkonnostních stupňů určité úrovně se velice liší a to systém od systému nebo dokonce škola od školy.
Text: Martin Hradecký
