S pojmem domácí násilí se už setkal snad každý z nás. Ať už jeho prožití, nebo jen představa toho, že by k němu mohlo dojít, často přiměje člověka vyhledat nějakou instituci, kde by se naučil bránit. Ale to nemusí být vždy řešením. Nemusí k tomu být vůbec příležitost nebo už může být naopak pozdě. Dokázat zabránit fyzickému útoku je skvělá věc, ale než se k němu násilník v domácím prostředí dopracuje, může trvat měsíce i roky.
Utkvělá představa domácího násilí vykreslená jen jako bití ženy dominantním surovcem totiž není jedinou možnou formou. To, co se v domácnostech odehrává tzv. za zavřenými dveřmi, ani nemusí na oběti zanechat jakékoliv fyzické známky. Přesto může dojít k takové tragédii, kdy jediným východiskem z beznadějné situace bude sáhnout si na život.
Co je potřeba si uvědomit, že při domácím násilí jsou jasně přiřazené role – jeden je agresor a druhý je oběť. Pokud je nastavený model, kdy se oba ve vztahu navzájem napadají, hádají se, probíhají mezi nimi časté rvačky (známý pojem – italská domácnost), tak se nám to sice nemusí zdát normální, ale domácí násilí to není. Vždy je to – já biju tebe, nebo ty biješ mě.
Co vše je domácí násilí a jeho vývoj
Domácí násilí často začíná plíživě a jedná se o stupňující se akci. Čím je násilník chytřejší, tím déle bude oběti trvat, než si něčeho všimne, a to už bývá zpravidla pozdě. Nejedná se jen o fyzické násilí. Omezit druhého jde i psychicky, sociálně či ekonomicky. Na oběť to může mít daleko horší dopad než bití.
Počátek může být v drobných narážkách, které přitom mohou působit jako laškovné – co se škádlívá, to se rádo mívá, ale postupně to může přejít k citlivějším tématům. Oběti se snižuje sebevědomí skrze komentování vzhledu, chování, práce, kamarádů apod., až se postupně dojde ke kontrole pohybu oběti, jejímu omezení na svobodě, financích, až nakonec dojde i k onomu fyzickému napadnutí.
I když slovní týrání nepřejde do fyzického týrání, je to stále týrání. I když nezanechává oběti modřiny a rány na těle, zanechává rány na duši a vzpamatovat se z nich trvá dlouho. Tady je problémem počáteční zlehčování situace a díky tomu se to po čase už nedá zastavit. Proto je důležité včas se ohradit. Včas si říct „Ne, takhle se mnou nikdo nemá právo mluvit a jednat.“
Určitě každý z nás zažil v životě od partnera nějaké zesměšnění, uražení, podrytí autority, nějakou výhružku. A ruku na srdce, každý to někdy i řekl. Přeci jen jsme jenom lidi a udržet se vždy stoprocentně pod kontrolou nejde. Ale když už to partner říká často, už jen ze zvyku, a takové chování se v podstatě stává pravidlem, jedná se už o týrání.
Jak takové domácí násilí probíhá? K popisu poslouží tzv. Cyklus domácího násilí, který obsahuje čtyři fáze.
– První fází, je fáze „napětí“, kdy dochází právě k psychickému nátlaku na oběť tak, jak jsme si popsali výše.
– Následuje fáze „násilí“ – k psychickému násilí se přidává i fyzické násilí. Bití, kopání, škrcení, ohrožování zbraněmi a nakonec i ublížení s jejich pomocí.
– Třetí je fáze „usmíření“, kdy agresor lituje svých činů, prosí o odpuštění a slibuje, že se to už nestane. Omlouvá se, nosí květiny. Celkově se snaží situaci vyžehlit.
– Poslední je fáze „klidu“. Pokud oběť agresorovi ustoupí, následuje klidné období naděje. Oba dva žijí v domnění, že se jim podařilo problémovou chvíli přestát.
Bohužel po čase se začne vše vracet do původních násilnických kolejí spolu se zvyšující se frekvencí útoku a i intenzitou – od většího omezování svobody po silnější údery.
Jak to poznám?
Kromě zintenzivňujících narážek se objevuje kontrolující chování – neustálý systematický dozor nad vším, co oběť dělá. Tyran chce mít všechno pod kontrolou, tak ji postupně odřezává od jejího okolí, minulosti a od všeho, co tvořilo její dosavadní život. Kontroluje, kde se pohybuje (případně musí oběť žádat o svolení), s kým se stýká, prohlíží telefon i sociální sítě.
Sám ji neříká, kde je, co dělá, v kolik se vrátí domů, ale naopak to vyžaduje. To už patří pod projevy moci, kam se také řadí veřejné ponižování, manipulativní projevy vůči oběti, zastrašování, vyhrožování, nucení k činnostem, se kterými oběť nesouhlasí, atp. To vše směřuje do stavu, kdy zůstane oběť s tyranem sama, bez kontaktu se svým okolím.
Co je třeba si také uvědomit, že týrání se nemusí týkat přímo vás, ale může se dít někomu ve vašem okolí. Někomu známému, někomu z práce, nějakému příbuznému. Proto je dobré si znaků domácího násilí všímat i u jiných. Vnímejte, jak mezi sebou lidé ve vašem okolí mluví a jak se k sobě chovají.
Rozpoznat, co je už za hranou, se dá. A pokud má dané chování stupňující se intenzitu a delší trvání, je potřeba na to oběť upozornit. Citlivě, v klidu, ale pokusit se jí otevřít oči. Sami násilníci si často ani nejsou vědomi, že by se něčeho dopustili, a o své vině nemají ani potuchy. Když už ví, že k násilí došlo, vinu svádějí na protějšek.
Zde je problém ve vztahu oběti k násilníkovi a v jeho omlouvání, až nakonec opravdu sama věří, že za vše může jen ona sama. Ne vždy také v jeho chování spatřuje násilí „neuvědomovala jsem si to“, „neslyšela jsem jeho nadávky“, „dělá to proto, že mě má rád“… tak se projevuje plíživost domácího násilí.
Fyzické projevy domácího násilí, které každého napadnou, jsou modřiny. Ty většinou upozorní pozorovatele, že se něco děje; ale co může být dalšími ukazateli, jsou stopy po psychickém týrání: zamžené oči, ztráta barvy z obličeje, celkové chřadnutí, upadání do apatie, stížnosti na extrémní únavu, zažívací potíže, nervozita, atp.
Bezpečnostní plán
Nejlepším řešením je domácímu násilí předejít, včas se ohradit a říct ne. Jenže jak je uvedeno výše, začíná to plíživě, nenápadně a mnohdy je to už na hraně včasného rozpoznání. Ale i tak s tím lze pracovat, když si vytvoříte vlastní Bezpečnostní plán:
– Pamatujte si místa pomoci. Řekněte někomu, co se u vás děje. Mějte u sebe tel. čísla svých příbuzných, známých, azylových domů, na které se potom můžete obrátit.
– Nepopírejte násilí před dětmi. Mluvte s dětmi o domácí situaci tak, aby jí porozuměly. Zároveň je náležitě poučte, jak se zachovat – kam se schovat, a že jejich úkolem je zůstat v bezpečí, a ne vás ochraňovat.
– Schovejte si: u někoho, komu důvěřujete, si schovejte náhradní klíče, náhradní oblečení, kopie důležitých dokumentů (občanský průkaz, oddací list, rodné listy dětí, veškeré smlouvy, doklady, atd.).
– Naplánujte si nejvhodnější dobu k bezpečnému odchodu. Vytipujte si čas, kdy násilník není doma, a tedy spoléhá na to, že nikam nepůjdete.
– Uschovejte důkazy o násilí. Roztrhané oblečení, fotografie modřin a zranění, poškozené předměty, zprávy o lékařském ošetření. Zároveň si udělejte i zálohu daných fotografií.
– Domluvte si signál se sousedy. Něco, podle čeho sousedi poznají, že se u vás něco děje. Např. „světlo u dveří bliká, zavolejte policii“.
– Po útoku neuklízejte. Při úklidu by se mohly zničit důležité důkazy, a proto vše nechte na zdokumentování policií. Můžete-li, škody si opět vyfoťte, ideálně i s datem.
– Případné zranění si nechte ošetřit. Jděte co nejdřív na pohotovost, nechte se ošetřit a schovejte si lékařskou zprávu.
– Při akutním nebezpečí volejte policii. Snažte se dostat do bezpečné místnosti s telefonem. Je dobré mít náhradní schovaný telefon se všemi čísly. Malé dítě při útoku neberte do náručí, bude tam mnohem zranitelnější.
– Při napadení během telefonování nechte hovor zapnutý. Mluvte nahlas a říkejte, co se děje.
– Komunikujte s policií. Ptejte se, co se bude následující dny dít, kde bude násilná osoba, kdy ji propustí. Případně jak vás ochrání.
Spolu s tím mějte připravenou i bezpečnostní tašku, která by měla obsahovat: doklady, dokumenty, základní léky, hygienické potřeby, platební kartu, peníze, klíče, kontakty na krizové linky, pomáhající profese, své známé a příbuzné, dále náhradní oblečení pro sebe i pro dítě a neopomenout oblíbenou hračku pro dítě kvůli lepší psychice.
Signál pomoci
Signál pomoci byl vytvořen organizací Canadian Women’s Foundation jako nástroj pomoci pro oběti nejen domácího násilí, ale kohokoliv, kdo se vyskytuje v nebezpečné situaci a potřebuje o sobě dát vědět tak, aby to násilník v jeho blízkosti nezjistil.
Představeno bylo veřejnosti v dubnu 2020, jako odpověď v boji proti nárůstu případů domácího násilí po celém světě, které způsobily izolační opatření zavedená v souvislosti s pandemií COVID-19. Od té doby se díky internetu šíří celým světem velkou rychlostí a setkáte se s ním u řady institucí, které se danou problematikou zabývají.
Jednoduché gesto, kdy se do otevřené dlaně schová palec a ostatní prsty ho uzavřou, lze použít při videohovoru, ukázat z okna domu nebo auta, případně i v násilníkově doprovodu. Potom už je práce na tom, kdo dané gesto viděl, aby jednal rychle a informoval o této situaci policii. Nicméně je zde pořád potřeba myslet na oběť a svým jednámím ji neohrozit.
Často se na diskuzích dočítám (ano, bohužel je čtu…), proč když už je oběť schopna toto použít, proč si nezavolá pomoc sama. Proč když je v doprovodu násilníka a nechce u něj být, proč se nevytrhne a neuteče, nebo se jinak nebrání. Proč to neřešila dřív. Proč prostě…
Fyzické a psychické násilí se na každém podepisuje jinak. Týraná osoba v sobě měsíce, možná dlouhé roky, hledala odvahu. A možná je toto gesto jediným způsobem obrany, na kterou sebrala poslední zbytky sil. Proto bychom i MY měli být vůči svému okolí všímaví.
Neziskové organizace poskytující pomoc obětem domácího násilí
Bílý kruh bezpečí – pomoc obětem násilí a všech trestních činů – www.bkb.cz
Dona – linka pro oběti domácího násilí – www.donalinka.cz
Rosa – centrum pro týrané a osamělé ženy – www.rosacentrum.cz
Riaps – krizová intervence a psychologická poradna – www.csspraha.cz Riaps
ProFem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí – www.profem.cz
Acorus, z.ú. – pomoc osobám ohroženým domácím násilím – www.acorus.cz
Bright Sky – mobilní aplikace pro odhalení domácího násilí – cs.bright-sky.org/cs
Text: Tomáš Platil
