Jedním z nejrozšířenějších a také nejpoužívanějších „zemědělských nožů“ na Filipínách je bolo. Čepel bola je většinou hrubá bez povrchové úpravy a to především proto, že bolo bylo původně pracovním nástrojem. Nejčastěji se tedy používá k mýcení vegetace, sklízení plodin a rozbíjení kokosových ořechů. Samozřejmě funguje výtečně i jako zbraň. Jeho tvar je velice podobný jinému jednobřitému noži – jihoamerické mačetě.
Společným charakteristickým znakem bolo je jeho čepel, která se rozšiřuje a zakřivuje směrem ke špičce. S větší hmotností na konci nože se sekání stává silnějším a efektivním. Bolo má plný hrot, který z něj dělá robustní sekací nástroj a zbraň. Rukojeť bolo bývá většinou vyrobena z tvrdého dřeva nebo rohoviny karabao (roh vodního buvola) a může být dodávána s ochranou ruky – záštitou, nebo bez ní.
Mezi Filipínci se také občas používá pro bolo označení „itak“. Takzvané „jungle bolos“, určené spíše pro boj než pro zemědělské práce, bývají delší a méně široké na špičce. Bola pro zahradnictví mají obvykle zaoblené hroty.
Ve farmářských komunitách na Filipínách i dnes mladí i staří nosí u pasu bolo. Je úžasné sledovat preciznost těchto lidí, když pomocí bolo odlupují kokosový ořech nebo štípají bambus, jako by čepel byla prodloužením jejich končetin.
Dokonce i v městských oblastech většina filipínských domácností vlastní bolo kvůli jeho vynikajícímu užitkovému účelu. Na Filipínách se dá snadno koupit bolo buď na veřejných trzích, nebo u pouličních prodavačů. Ale kdo chce kvalitní kousek, musí zajít za kovářem nazývaným „panday“ a nechat si u něj bolo vyrobit na míru.
Údajně existuje mnoho typů bolo, které mají ovšem stále stejné zásadní prvky – jako například jednostranné ostří a čepel, která se zakřivuje a rozšiřuje směrem k hrotu. Je to například typ Pinute (pochází od slova puti – což znamená vybělený) podle bílého (světlého) odlesku světla od vyleštěné části správně nabroušené čepele. Pak je tu model Matulis, což je typ bola pojmenovaný podle schopnosti zachovat si nabroušenou sečnou část a ostrý hrot pro bodání. Varianta Guna nebo Bolo-guna.
Jedná se o plecí nůž s velmi krátkou, širokou, tupou čepelí a kolmým tupým koncem. Používá se především k rytí kořenů a pletí zahrad. Existuje i typ Súndang, což je nejběžnější osobní zbraň používaná pro boj a sebeobranu v oblasti Visajaských ostrovů. Také známý jako „džungle bolo“ nebo „tip bolo“. Byla oblíbenou zbraní ve filipínském povstání.
Dále varianta Malapad nazvaná podle solidní šířky čepele anebo druh bola Bonifacio, který byl pojmenován podle typu vytvořeného Andrésem Bonifaciem při zahajování Katipunanské revoluce proti Španělsku roku 1896. Někteří historikové tvrdí, že se tento nástroj stal slavný takřka po celém světě hlavně díky Španělsko americké válce, kdy filipínští vojáci vytvořili tzv. bolo bataliony vyzbrojeny střelnými zbraněmi a bolos. Zajímavostí je, že další podobné takovéto zbraně/nástroje se používají i v Malajsii či Indonésii a nazývají se parang a golok.
Bolo bylo primární zbraní používanou také tajným spolkem Katipunanem a to během filipínské revoluce. Tento spolek založil po zatčení José Rizala, Andrés Bonifacio současně s několika svými spolubojovníky. Bolo bylo také velice oblíbenou zbraní některých filipínských partyzánů.
Určitou historickou zajímavostí je, že v průběhu II. Světové války, kdy v roce 1941 napadli Japonci Pearl Harbor a obsadili Filipíny, se Američané a Filipínci spojili a začali bojovat proti společnému nepříteli. Přestože používali Filipínci při bojích i střelné zbraně, tak se v džungli skvěle osvědčili zbraně jako nůž a právě bolo. Jednalo se hlavně o příslušníky 1. filipínského pluku a 81. divize, které se časem označovali jako „Moro Bolo Battalion“.
Některé filipínské partyzánské hlídky se údajně pohybovaly v trojúhelníkových formacích. Vpředu – na špici trojúhelníku, byli vždy nejlepší a nejfanatičtější bojovníci. Jejich posláním bylo překvapovat nepřítele, odvracet útoky a zničit útočníky. Následující bojovníci ve formaci měli za úkol nepřítele dobíjet. Ačkoli byli Japonci standardně vyzbrojeni, utrpěly během této partyzánské války značné ztráty. Dodnes se některé styly Filipínských Bojových Umění oficiálně vyučují i ve Filipínské armádě či u policie.
Použití filipínské zbraně bolo bohužel také nechvalně proslavilo Filipíny v roce 1972 a to 7. prosince, kdy atentátník Carlito Dimahilig zaútočil a vážně zranil několika bodnými i sečnými ranami, tehdejší první dámu Filipín Imeldu Marcosovou.
Model Filipino Memorial Bolo je moderní varianta bolo od společnosti Cold Steel. Jedná se o kombinaci dvou zbraní a to filipínského bola a filipínského meče Talibong. Talibong je jednoruční filipínský meč, který byl nejvíce využíván ve střední části Filipín – v tzv. Visajaském souostroví. Většinou sloužil k bojovým účelům, ale samozřejmě ho šlo výborně využívat i jako pracovní nástroj.
Tvar čepele je přímo předurčen pro výborné seky a jednoduchý hrot pro funkční body. To čím se od sebe různé varianty Talibongu liší, je zda mají či nemají kruhovou záštitu u rukojeti, která chrání ruku. Většina původních modelů ji neměla, později se záštita začala používat již standardně. Samotná rukojeť je často tvarovaná tak, aby konec rukojeti tzv. hlavice, zabraňovala vyklouznutí zbraně z ruky a to i v případě, pokud by byla ruka zakrvácená.
Inspiraci hledala společnost Cold Steel v impozantní soukromé sbírce filipínských zbraní, kterou vlastní velmistr Dan Inosanto. Pan Inosanto je velký expert a propagátor filipínských bojových umění a také přítel a student světoznámého Bruce Leeho zakladatele Jeet Kune Do.
S modelem Filipino Memorial Bolo jsem se zaměřil prioritně na sečné i bodné techniky. Ostrost a houževnatost čepele jsem vyzkoušel na několika smotaných namočených trávových rohoží tatami omote. U této jedno ruční zbraně se jako naprosto funkční ukázaly techniky diagonálních seků a přímé body. Velmi se osvědčil i tvar rukojeti, který doslova zabraňuje vypadnutí zbraně z ruky. Určitě nadchne většinu praktikantů filipínských bojových umění.
Výcvik s bolo v JEST kempu – zkušenost autora článku.JEST je zkratka pro Jungle Environmental Survival Training. Tato speciální škola technik přežití v džungli byla založena v roce 1960 a do roku 1992 prováděla oficiální kurzy technik přežití v deštném pralese pro americkou armádu.
Školeni zde byli například příslušníci americké námořní pěchoty, specialisté od zelených baretů a navy seals, či bojový piloti letadel a vrtulníků. V dnešní době funguje JEST, jako komerční předváděcí a výcvikové středisko pro pobyt a přežití v deštném pralese.
Asi tou nejdůležitější a zároveň nejlákavější informací je ale to, že v JEST kempu, jsou stále zaměstnáni jako průvodci-instruktoři příslušníci kmene AETA, kteří po celou dobu fungování tohoto střediska v něm působili jako školitelé. V současné době může mít návštěva JEST kempu několik podob.
My jsme absolvovali jednodenní výpravu do deštného pralesa i s možností praktického výcviku použití bolo. Jelikož jsme si, můj kolega a spolubojovník Mario Tacheci i já pořídili a přinesli s sebou své bolo, dohodli jsme se s naším průvodcem Geruaciem právě na tomto doplňujícím praktickém výcviku.
Měli jsme možnost naučit se a vyzkoušet si nejen bezpečné ovládání tohoto nástroje, ale také i jeho universální používání. Pracovali jsme hlavně s živým i starým bambusem. Odsekávali jsme, páčili, řezali, vydlabávali, atp. Vyzkoušeli jsme si například vyrobit z bambusu hrníček, lžíci i vidličku. Dále nám bylo předvedeno jakým způsobem si vytvořit improvizovaný bambusový „hrnec“ na uvaření rýže či masa.
Text: Martin Hradecký
Foto: M.Hradecký, M.Kolářová + internet
